Nejhorší je rigidní prostředí, říká Petr Dvořák

Po osm let řídil profesor Petr Dvořák jako prorektor na Masarykově univerzitě oblast vědy a doktorského studia. Co se za tu dobu povedlo zlepšit a jaké jsou naopak největší slabiny vědeckého prostředí v Česku? Podle Dvořáka je problémem hlavně rozpačitý tlak na kvalitu a prostředí, které jen neochotně přijímá nové lidi a nápady.

6. 11. 2019 Iveta Zieglová

Jak se cítíte, po předání funkce? Ubylo Vám starostí?

Zodpovědnost mám pořad, takže to velká změna nebyla, jen mi ubylo pár povinností. Ale osm let bylo až dost.

Kdybyste se měl ohlédnout za tím, co se za Vašeho působení v roli prorektora pro vědu a výzkum podařilo na MUNI zlepšit, co Vás napadne?

Rektor Bek nám dal poměrně velkou svobodu a důvěru, takže se daly vymýšlet nové věci. Předtím nebyla žádná interní grantová agentura, žádný MASH, žádná etická komise pro výzkum, „hodnocení výzkumu“ bylo automaticky přes body v RIV, nebyla zahraniční vědecká rada, měli jsme omezený přístup k vědecké literatuře, nebyli postdoci, neměli jsme přednášky zahraničních hvězd, nebavili jsme se napříč univerzitou o pořizování přístrojů… To všechno se během té doby zavedlo. Věda samozřejmě nejvíc závisí na samotných vědcích a já jsem měl štěstí, že se za mého působení rozjížděl CEITEC a jiné velké projekty a v jedné vlně přišla spousta nových výborných lidí. Bohužel, kontinuální přísun nových motivovaných lidí je něco, co nám chybí. Až na výjimky na to české instituce nejsou připraveny. Kdybych to měl shrnout, českou vědu z mého pohledu skutečně posunuly dvě velké personální vlny. První, pár let po revoluci, kdy se vraceli první skvělí postdoci se zahraniční zkušeností. A druhá vlna souvisela s evropskými fondy a VaVpI projekty. Věda je za prvé o lidech a až potom o přístrojích.

Proč se nám internacionalizace vědy nedaří?

Systém je příliš uzavřen. Samozřejmě stále nemůžeme nejkvalitnější lidi zaplatit, ale i když je sem dostaneme, prostředí jim příliš nepřeje. Narazí třeba již na naše ambasády v zahraničí, potom si s nimi „pohraje“ cizinecká policie, a nakonec se dozví, co u nás nejde. Dostat sem zahraničního vědce s jeho rodinou není jednoduché a vydrží to jen ti nejodolnější. Nemáme pověst země vstřícné k cizincům, což je pro vědu nezbytné. K tomu se přidalo imigrační šílenství, do stejného pytle se z pohledu úřadů hodili vědci a ekonomičtí migranti. Tak to nemůže fungovat. Věda musí být mezinárodní. Zcela jistě platí, že českou vědu aktuálně kvalitativně drží naši lidé, kteří prošli špičkovými pracovišti v zahraničí. Aby mohl člověk něco přerůst, tak je nejlepší inspirovat se prostředím, do kterého chcete přerůstat.

Jaké výzvy čekají na Vaše nástupce v pozici prorektora?

Dobře se srovnat s novým hodnocením vědy. Nová metodika už není žádný automat na body, ale skutečná soutěž kvality. A nikdy to nemůže fungovat tak, že sice víme, co dělá kvalitu a reputaci univerzity, ale vnitřně přimhouříme oko, aby nikdo nepřišel zkrátka. Pro každé vedení je složité být v instituci, kde je z pohledu světové vědy pořád velká část průměrná nebo i podprůměrná, a prosazovat, že progres se musí postavit na hyperúspěšných týmech, tady narazí každý rektor nebo prorektor. Ale musí se to zkoušet. V opačném případě si můžeme donekonečna plánovat posun v žebříčcích, ale zůstane to jen na papíře.

Vy jste byl poslední čtyři roky prorektorem zodpovědným i za transfer znalostí. Jak se daří této oblasti?

České prostředí, jak správně říká i nová Inovační strategie, není úplně vstřícné k podnikatelským aktivitám akademiků. Považujeme to za podezřelé, za potenciální finanční riziko pro univerzitu, takže se to paušálně moc nepodporuje. Ale univerzita se musí snažit být užitečná, a pokud to jde přes vědu, pak je to ideální kombinace. Lepší než cokoliv jiného. Musí být také ochotna nést nějaké riziko a možná někdy méně „demokraticky“ rozeznávat to, co stojí za podporu a co ne.

Například vůči spin-offům s majetkovým podílem univerzity jsou školy dost obezřetné. Existují i obavy, aby kvalitní vědci neutíkali do byznysu. Sdílíte tyto pochybnosti?

Spin-off většinou nezkouší druhá liga, takže je pravděpodobné, že by taková firma byla založena na výborných vědcích a kvalitním know-how. A myslím, že je daleko pravděpodobnější, že výborný vědec, který za tím vším stojí, zůstane nakonec ve vědě a své know-how a pravomoci ve firmě deleguje na někoho jiného. No, a i kdyby odešel, tak je to nutné riziko, není to žádná tragédie a přijdou noví lidé s novými myšlenkami. Nejhorší je rigidní prostředí, které se proaktivně brání všemu novému. Pro českou akademickou sféru je to bohužel další brzda.

Jaký inovační ekosystém by pro nás mohl být největší inspirací?

Třeba docela kompatibilní Belgie Gent nebo Lovaň. Náš kampus je ideální místo, kde by mohl po jejich vzoru vzniknout nějaký velkorysý inkubátor se vší podporou, který by přilákal firmy a dal najevo, že jsme připraveni. Obávám se, že pokud tady do pěti let něco nevznikne, tak promarníme šanci.

Co plánujete dál?

S koncem roku končím jako přednosta Biologického ústavu, už jsem tu dlouho a musí přijít nová krev. A v blízké době odejdu i ze svých pražských aktivit. Chci odejít včas a vlastně na vrcholu. Dynamické instituce mají nastavenou maximální dobu v jedné funkci, pak musí nastoupit někdo jiný. U nás si ale mnozí celoživotně budují vlastní královstvíčka a pak se jich drží zuby nehty. Řekl jsem si, že já to takto nechci, budu se raději věnovat včelaření.

prof. Ing. Petr Dvořák, CSc. (*1956)

  • profesor v oboru molekulární biologie a genetika, na svém kontě má na 80 originálních vědeckých článků a téměř 4500 citací
  • přednosta Biologického ústavu Lékařské fakulty MU
  • první místopředseda Rady vlády pro vědu, výzkum a inovace
  • v letech 1990–1994 působil jako vědec na špičkových institucích v Japonsku a ve Francii

Více článků

Přehled všech článků